Dálnice v hustě osídleném a silně urbanizovaném prostoru nemusí být jen čistě dopravní stavbou, ale může řešit řadu dalších městských problémů. Pro obce na trase nemusí znamenat pouze narušení krajiny a životního prostředí, potažmo zdraví obyvatel. Klasické řešení dálnice pojaté tím způsobem, že jde o čistě dopravní stavbu, totiž naráží v hustě obydleném území městské aglomerace na řadu problémů, které mají jak okamžité, tak i dlouhodobé negativní důsledky. Jedná se o nevratný zásah do území a života obyvatel, s dopady na půdu, vodu, ovzduší, klima i zdraví a pohodu obyvatel. Dálnice v průtahu aglomerací často nejen že zablokuje růst města, ale i zabrání kvalitní výstavbě, a to minimálně v pruhu 200 m širokém, atakovaném zejména nejen prachem, plynnými emisemi, ale i hlukem a vibracemi. Rizikem je i to, že se významně změní klima na území města, kde možným smogovým situacím brání zejména zeleň, podporující přirozené proudění vzduchu. Rozpálená nová dálniční vozovka může ve spojení s přízemním ozonem a kysličníky uhlíku a dusíku zcela změnit mikroklima města.
Řešení spočívá v integraci několika významných funkcí do technického koridoru tzv. „ekodálnice“:
- Doplnění o další možné dopravní trasy (pěší, cyklistické, vozidlové, lanovkové nebo i trolejbusové či železniční) a záchytné parkoviště na střeše
- Doplnění o možnosti využití energie z obnovitelných zdrojů (ze slunce, vody, země, biomasy), tzv. energo-stanice
- Doplnění o zařízení pro hospodaření s dešťovou vodou (retence, vsak, odpar, ochrana před povodněmi)
- Doplnění o intenzívní výsadby zeleně (bioklimatické pásy ve městě).
Ekodálnice tak přispěje k možné lepší adaptaci měst na změny klimatu. Zatímco na jedné straně se vkládají obrovské prostředky do výstavby dálnic, na druhé straně se vkládají obrovské prostředky do řešení následků narušení prostředí. Mnohem výhodnější je řešit obojí najednou. Ekodálnice může být významným přínosem pro projekty typu Smart cities a Smart regions. Chytrá dálnice může také významně pomoci při řešení protipovodňových opatření, pokud je zapojena do sítě akumulačních a odvodňovacích zařízení.
Lze vyhodnotit zejména to, kolik na plochu dálnice dopadá ročně přírodních zdrojů – sluneční energie a dešťové vody. U klasického řešení dálnice pracují tyto zdroje většinou proti nám, ale u chytrého ekologického řešení pracují hlavně pro nás.
ENERGIE: za rok dopadá na 1 m2 zemského povrchu 1MW sluneční energie, takže na plochu dálnice to je cca   200000 MW energie za rok, která by mohla být ve prospěch města využita. Dále je možné počítat s energií větru.
VODA: za rok dopadá na 1 m2 zemského povrchu 750 l dešťové vody, tj. 0,75 m3 vody, takže na plochu dálnice to je 150 000 m3 vody za rok, se kterou se dá užitečně hospodařit ve prospěch města.
Předpokladem přínosů těchto investic je to, že alespoň poloviny množství této energii i vody budeme umět sbírat, zachycovat a akumulovat. Potřebujeme tedy dále pořídit akumulátory na cca 100 000 MWh energie a na cca 75 000 m3 vody.
Zvláště přínosným pro chytré řešení by bylo propojení obou systémů energie – voda – tedy možnost akumulace přebytečné energie do vody a možnost akumulace přebytečné vody do energie. To umožňuje systém přečerpávacích energeticko-vodních systémů. Dálnice pak slouží jako sběrač a akumulátor energie i vody.
Trasa ekodálnice může být doprovázena pásem intenzívní relaxační zeleně, která také přispívá ke zkvalitnění městského prostředí. Nevyčíslitelným je přínos pro lidské zdraví a také v podpoře rozvoje regionu (kvalitní infrastruktura, soběstačnost, podnikatelské příležitosti apod.).